V horách, které nejsou tiché

"Ticho se nehledá na mapě. Ticho je způsob, jak se dívat."  Tichý kompas

Minulý víkend jsem strávil v Jizerkách.
Ranní a noční focení, ticho lesa, vlhkost vzduchu, světlo na kameni. Chvíle, kdy člověk není ani výkonný, ani produktivní – jen pozoruje, naslouchá, komponuje.

V těch chvílích přichází flow.
Čas se ztrácí. Tělo se přizpůsobí rytmu krajiny. Není třeba nic vysvětlovat.

Klid, který je třeba hledat

Ale i když jsem toužil po tichu, klid nebyl samozřejmostí.
Jizerky jsou krásné – a krásu si dnes nenecháváme pro sebe.
Parkoviště plná. Lidé na stezkách. Fotoaparáty, drony, psi, rozhovory, elektrokola. A mezi tím já.

Chvíli mě to rušilo. A pak jsem si uvědomil:

Pokud se ztrácím v davu, jsem jeho součástí. Ne obětí.

A tak jsem hledal místa stranou. Cesty v jiném čase. Kámen, který není na mapě.
A našel jsem klid – ne kolem sebe, ale v sobě.

Návrat k jednoduchosti

Z víkendu jsem si odnesl víc než jen fotografie.
Odnesl jsem si směr:

• návrat k černobílé fotografii,

• soustředění na světlo, texturu, ticho,

• a především: zjednodušení výbavy.

Nepotřebuji více možností.
Potřebuji méně voleb – a více přítomnosti.
Čím méně řeším techniku, tím víc vidím.
A o to mi jde.

Nové projektové zaměření

Cítím, že je čas projekt zúžit, ne rozšířit.
Více vnímat než dokumentovat.
Více tvořit pomalu než sbírat záběry.

Tichý kompas mi opět ukázal směr:

→ hlubší práce s černobílým obrazem
→ s jednoduchou výbavou
→ v místech, která nejsou slavná, ale jsou živá

Závěr

Nepřijel jsem si odpočinout.
Přijel jsem si všimnout.